Za hranice reformismu

Je skvělé, že v levicovém týdeníku Naše pravda vychází pravidelná rubrika "Názory a polemika" a tím se v našem hnutí stimuluje otevřená diskuze. Ráda proto reaguji na článek nově zvoleného předsedy KSČM Romana Rouna s názvem: Levice pracujících a internacionální, který byl právě v rámci této rubriky nedávno zveřejněn. 

Za hranice reformismu: několik poznámek o smyslu levicové politiky

Ve výše zmíněném textu o budoucnosti české levice jsem narazila na tvrzení, že "primárním smyslem levicové politiky není existence konkrétní strany či hnutí, ale zlepšování pracovních a životních podmínek pracujících, seniorů, studentů, mladých rodin apod." Na první pohled se může zdát, že jde o samozřejmou a neproblematickou myšlenku. Každý marxista přece usiluje o zlepšení života pracujících. Při bližším pohledu však tato formulace odhaluje hlubší teoretický problém, který není pouze řečnickou otázkou, ale týká se samotného pochopení socialismu, třídního boje a role politické organizace. V textu, na který odkazuji, je naznačeno, že budování komunistické strany nemá v dnešní době význam a že primárním cílem komunistů by snad mělo být záplatování současného kořistnického kapitalismu. To však musí každý komunista naprosto a principiálně odmítnout, nechce-li komunistickou stranu s její více než stoletou historií zlikvidovat a sebrat tak pracujícím jedinou naději na důstojnou budoucnost.

Marxismus nikdy nechápal boj za bezprostřední ekonomické zájmy pracujících jako cíl sám o sobě. Již Marx a Engels upozorňovali, že dělnická třída vede každodenní zápasy o mzdy, pracovní dobu či sociální zabezpečení, ale tyto boje mají význam především jako součást širšího procesu emancipace práce od kapitálu. Pokud se politika omezuje pouze na zlepšování podmínek v rámci existujícího systému, přestává být socialistickou politikou a stává se politikou reformistickou.

Navíc kapitalismus je ve své vynalézavosti schopen za určitých historických okolností poskytovat pracujícím významné sociální ústupky. Historie poválečné západní Evropy ukazuje, že růst mezd, rozvoj sociálního státu nebo veřejných služeb mohou existovat vedle zachování kapitalistických výrobních vztahů. Z tohoto hlediska není zlepšování životních podmínek samo o sobě měřítkem socialistické politiky. Skutečnou otázkou je, zda daná politika přispívá k organizaci a posilování dělnické třídy jako samostatné společenské síly a zda směřuje k překonání systému založeného na vykořisťování námezdní práce.

Lenin opakovaně upozorňoval, že spontánní ekonomický boj pracujících vede nanejvýš k odborářskému vědomí. Bez politické organizace a bez vědomého socialistického programu zůstává dělnické hnutí roztříštěné, omezené na dílčí požadavky a snadno podřízené logice existujícího systému. Když se význam strany relativizuje ve jménu abstraktního "zlepšování podmínek", vzniká nebezpečí, že se ztratí samotný subjekt schopný uskutečnit společenskou změnu, tedy komunistická strana!

Je samozřejmě pravda, že strana nesmí být samoúčelnou institucí odtrženou od každodenní reality společnosti. Marxistická tradice však nikdy nepovažovala politickou organizaci za pouhou technickou strukturu. Naopak, strana představuje historický nástroj, jehož prostřednictvím se dělnická třída organizuje, formuluje své zájmy a vede politický boj proti kapitálu.

Marxismus, jak by měl vědět každý komunista od řadového člena až po předsedu komunistické strany, není teorií sociálního managementu ani teorií postupného zdokonalování kapitalismu. Je teorií třídního boje! Každá zásadní společenská změna předpokládá střet mezi třídami s protikladnými zájmy. Není proto rozhodující pouze to, jaké sociální požadavky jsou formulovány, ale také kdo disponuje ekonomickou a politickou mocí k jejich uskutečnění.

Navíc by bylo bláhové se domnívat, že sociální výdobytky jsou v kapitalismu definitivní. To, co bylo vybojováno např. v období hospodářského růstu a silného dělnického hnutí, může být v období krize, neoliberalismu nebo reakce postupně odbouráno. Bez změny vlastnických vztahů a bez omezení moci kapitálu zůstávají i největší sociální reformy zranitelné a dočasné. Právě proto marxismus chápe boj za lepší mzdy, bydlení, důchody či veřejné služby jako nezbytnou součást třídního boje, nikoli však jako jeho konečný cíl. Smyslem socialistické politiky není pouze dosahovat lepších podmínek pro život v kapitalismu, ale vytvářet podmínky pro překonání kapitalistického způsobu výroby samotného. Sociální požadavky mají význam tehdy, pokud vedou k růstu organizovanosti, solidarity a politického vědomí pracující třídy.

Skutečná marxistická politika proto nemůže být definována pouze jako politika zlepšování životních podmínek! Její podstatou je organizace pracujících jako samostatné historické síly schopné zpochybnit moc kapitálu a otevřít cestu k socialistické přeměně společnosti. Bez této perspektivy se i nejlépe míněná levicová politika nevyhnutelně pohybuje v hranicích sociálně demokratického reformismu a ztrácí svůj emancipační obsah.