Válku nestačí zastavit. Je třeba odstranit její příčiny

Když Donald Trump nastoupil k moci, holedbal se tím, že do dvou týdnů ukončí válku na Ukrajině. Hodně se tehdy mluvilo o mírové diplomacii, protože ukončit konflikt vojenskou cestou bylo i pro prezidenta Spojených států příliš riskantní. Jenže pak jako by někteří zjistili, že válka není pouze otázkou politické vůle a diplomatických jednání, ale také otázkou konkrétních materiálních zájmů. Na pokračování konfliktů mohou vydělávat určité ekonomické skupiny, včetně částí zbrojního průmyslu, zatímco jiné mocenské a ekonomické zájmy mohou jejich pokračování podporovat. A právě zde se ukazuje základní problém: dokud nejsou odstraněny příčiny a materiální podmínky války, zůstává diplomacie sice cenným a nezbytným nástrojem, ale sama o sobě nedostatečným prostředkem k dosažení trvalého míru.

Nicméně v současné debatě o zahraniční politice se stále častěji prosazuje pojetí, které klade důraz na mír, stabilitu, diplomacii a komunikaci mezi všemi stranami, avšak současně rezignuje na hlubší otázku, proč války vznikají a jaké společenské, ekonomické a mocenské vztahy je produkují. Takový přístup může na první pohled působit pragmaticky, ve skutečnosti však vede k nebezpečnému zjednodušení mezinárodních konfliktů. Nejde totiž pouze o přesnost jednotlivých formulací, ale o samotný způsob, jakým jsou mezinárodní vztahy interpretovány: z konfliktů se stávají problémy komunikace mezi státy, zatímco materiální zájmy, mocenské antagonismy a imperialistické struktury zůstávají mimo pozornost.

Tvrzení, že "míru a stability lze dosáhnout jen perfektní diplomacií založenou na komunikaci se všemi stranami, bez výjimek a bez ideologických bariér", zní na první pohled rozumně a mnoho lidí jej jistě akceptuje bez hlubšího zamyšlení. Pro nás komunisty by však mělo být předmětem přísné kritiky.

Diplomacie může být prostředkem k zastavení války. Nemůže však být její univerzální příčinou ani univerzálním řešením. Představa, že nedostatek komunikace je základním zdrojem válek, zaměňuje mechanismus řešení konfliktu za příčinu konfliktu samotného. Státy spolu mohou intenzivně komunikovat a přesto vést válku. Mohou spolu uzavírat obchodní dohody, udržovat diplomatické vztahy a současně soupeřit o zdroje, trhy, strategická území a politický vliv.

Války jsou konfliktem zájmů, ne komunikačním nedorozuměním. A pokud chceme o mezinárodní politice mluvit z pozice komunistické strany, pak právě tuto skutečnost nelze obejít uhlazenou diplomatickou rétorikou. Musíme být v našem hodnocení radikální v tom nejlepším slova smyslu – tedy jít ke kořeni problému, nemilosrdně jej odhalit a pojmenovat.

Pak zjistíme, že si rozhodně nevystačíme s "perfektní diplomacií" vydávanou za jakési neutrální technokratické řešení konfliktů, které stačí správně aplikovat. Ani nejzkušenější diplomat neodstraní příčiny válek tím, že přivede všechny aktéry ke stolu. Ani při nejlepší vůli nedokáže odstranit ekonomické zájmy, mocenskou nerovnost, soupeření o zdroje nebo imperialistické ambice. Nepřesvědčí kapitál, vojensko-průmyslový komplex nebo mocenské centrum, aby se vzdaly svých zájmů, protože by to bylo morálně žádoucí. Mezinárodní politika není terapeutické sezení, při kterém si všechny strany vyříkají své pocity a následně dospějí ke smírnému řešení. Je to prostor střetu konkrétních materiálních zájmů a mocenských struktur. Vždyť přece už dávno víme, že dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů a na tom se dodnes nic nezměnilo.

Můžeme tedy tvrdit, že "cílem nás komunistů po celém světě je mír". Samozřejmě, komunisté jsou proti válce a usilují o mír. Ale samotné slovo "mír" ještě neurčuje politický obsah mírové politiky. Mír může znamenat pouze absenci otevřeného vojenského konfliktu. Může ale také znamenat mezinárodní uspořádání, v němž jsou odstraněny nebo alespoň systematicky omezovány podmínky, které války produkují. A právě druhý význam musí být pro komunistickou politiku rozhodující.

Už Lenin před více než stoletím upozorňoval na nebezpečí abstraktního pacifismu: "Heslo míru lze vyslovit buď v souvislosti s určitými podmínkami míru, anebo bez jakýchkoli podmínek, jako boj za mír vůbec. V druhém případě máme zjevně heslo nejen nesocialistické, ale zcela postrádající smysl a obsah." Právě tento rozdíl je podstatný i dnes. Mír nelze posuzovat pouze podle toho, zda ukončí bezprostřední násilí. Je třeba zkoumat, jaké podmínky jej vytvářejí, komu slouží a zda odstraňuje příčiny konfliktu, nebo pouze stabilizuje jejich existující podobu.

Zároveň komunistická politika nemusí nikoho vylučovat z diplomatického dialogu. Nemusí odmítat jednání ani s politickými silami, jejichž zájmy jsou od jejích zásadně odlišné. Ale jednat se všemi neznamená hodnotit všechny stejně. Právě naopak. Smyslem vlastní politické analýzy je pochopit, kdo stojí na jaké straně konkrétního konfliktu, jaké zájmy zastupuje a jaké důsledky má jeho politika pro pracující a pro národy. Proto není možné zahraniční politiku komunistické strany postavit na abstraktním principu "bez ideologických bariér". Komunistická strana nemá ideologii odkládat u dveří diplomatického salonu. Má ji používat k pochopení reality. A jestliže ji přestane používat, začne místo analýzy přebírat jazyk obecného diplomatického liberalismu, kterým může svou zahraniční politiku popsat téměř jakákoli politická strana.

Mírová politika musí mít u pohledu komunistů jasný společenský obsah. Musí znamenat odpor proti militarizaci, proti závodům ve zbrojení, proti imperialistickému soupeření, proti politice sfér vlivu, proti podmaňování slabších národů a proti tomu, aby se lidské životy stávaly nástrojem prosazování mocenských a ekonomických zájmů. Musí současně hájit suverenitu národů, rovnost států, právo národů rozhodovat o vlastní budoucnosti a řešení mezinárodních sporů prostřednictvím jednání. Ale především musí být schopna pojmenovat příčiny, nikoli pouze odsuzovat následky.

Proto nestačí říkat, že chceme mír. Nestačí říkat, že všichni mají komunikovat. Nestačí říkat, že diplomacie musí být "perfektní". A už vůbec nestačí odstranit z politiky ideologii v domnění, že tím vznikne hřiště otevřené všem. Kdo nepojmenuje příčiny války, nemůže věrohodně tvrdit, že usiluje o její definitivní odstranění. Kdo se zdráhá analyzovat imperialismus, nemůže přesvědčivě vysvětlovat současné mocenské konflikty. A kdo vymění politický program za několik univerzálně přijatelných hesel o míru, stává se součástí problému.

Mír není stav, kdy se mocní dohodnou, že na čas přestanou střílet. Mír je společenský a mezinárodní stav, který musí být založen na odstranění podmínek, jež činí válku možným nástrojem politiky. Slovy Rosy Luxemburgové: "Imperialismus, militarismus a válka nemohou být nikdy odstraněny ani zmírněny, dokud kapitalistická třída vykonává svou třídní nadvládu. Jediným prostředkem účinného odporu a jedinou zárukou světového míru je schopnost jednat a revoluční vůle mezinárodního proletariátu."

Válku nestačí zastavit. Je třeba odstranit její příčiny.