Růžena Zimová - Rudý průkopník

Hrdinské příběhy se často rodí nečekaně a nepozorovaně. Stejně tak pak upadají do zapomnění. Na nás ale je, abychom je objevovali a vraceli jim život, aby se staly nesmrtelnou inspirací pro dnešní i nadcházející generace.

Jedním z takových příběhů je i ten o Růženě Zimové.

Když Anna Horníková psala své vzpomínky, nejspíš netušila, že poslouží o mnoho let později jako impuls k vyhledání životního příběhu jednoho z jí popisovaných dětí. Kniha nese název Rudí průkopníci a v kapitole s až romantickým názvem Růženka přibližuje osud dvanáctileté dívky, která se v období krutých let první republiky dokázala odvážně postavit zvůli mocných.

Růžena Zimová se narodila 8. září 1920 jako nejstarší ze čtyř manželských dětí v rodině Zimových v Nuslích. Otec Josef pracoval jako betonář, maminka Růžena, rozená Csarová posluhovala ve Vile Terebka, kde prala prádlo bohatým milostpaničkám. Rodina však přesto žila v bídě a hladu ve sklepním, tmavém, maličkém bytě v Nuslích.

Jako mnoho dětí v době první republiky, organizovaly se děti Zimovy jako Rudí průkopníci pod vedením starších soudruhů tak, aby se bezprizorně nepotulovaly po ulicích. Namísto toho se vzdělávaly, pořádaly sbírky pro rodiny stávkujících dělníků, vystupovaly na kulturních akcích pořádaných spolky pracujících. Ve všech těchto aktivitách se Růženka aktivně angažovala.

Na přelomu dvacátých a třicátých let vrcholila hospodářská krize. Fabriky propouštěly, nezaměstnanost trhala rekordy, dělníci stávkovali za udržení mzdy k přežití, celé rodiny hladověly. 20. dubna 1930 svolali komunisté do Radotína tábor lidu. Už samotné přípravy protestu byly problematické, shromáždění v Radotíně bylo zakázáno. Mladí komunisté, Rudí průkopníci v jejichž řadách stála i Růžena Zimová, se spolu s místními občany sešli v nedaleké Kosoři, odkud se po projevu poslance KSČ Václava Kopeckého vydali do Radotína. Před obcí je zastavil kordon četníků. Z ničeho nic padlo několik výstřelů a pět mladých děvčat z řad protestujících bylo zraněno.

V roce 1950 byl na místě této tragédie postaven pomník "Rudých letnic", jak byla později tato událost pojmenována. Stálo na něm: 

"Lidé, bděte! V době nezaměstnanosti, bídy a hladu demonstrovala v těchto místech mládež vedená poslancem KSČ Václavem Kopeckým za lepší život. Ozbrojená moc vládnoucí buržoazie odpověděla střelbou do žen a dětí. Vzdáváme čest těmto bojovníkům za socialismus."

V roce 1953 natočil Jiří Sequens film Olověný chléb, kde zasadil tuto tragickou událost do kontextu doby hospodářské krize.  V dubnu 1970 byl tento pomník evidován jako kulturní památka.

Po listopadovém převratu byl polit rudou barvou, později na zastupitelstvu rozhodli o jeho odstranění. Ministerstvo kultury 20. ledna 1992 zrušilo tomuto památníku statut kulturní památky a příštího roku byl pomník pod rouškou noci odvezen neznámo kam. 

Krátce po radotínských událostech složila Růžena Zimová slib mladých průkopníků a byl jí slavnostně předán rudý šátek.

"Děti, soudruzi, Aničko, já vám slibuji, že ten šátek nikdy nezradím. A že budu s vámi, děti, tak dlouho bojovat, až ty proklaté buržousty odtud navždy vyženem. Aby už nikdy nemusela moje maminka dřít jako otrok na pány. Aby už nikdy nemusely děti žít v děrách jako zvířata. Slibuji, že když bude třeba, dám i svůj život za vítězství dělníků."

Zanedlouho začala stávka dělníků v kamenolomu v Těptíně. Rudí průkopníci se rozhodli uspořádat sbírku na rodiny, které kvůli výpadku příjmů hladověly. Hrozilo, že stávka bude ukončena a dělníci své požadavky nevybojují. Na schůzi, kde pražské děti předávaly svůj drobný příspěvek stávkujícím však vtrhli četníci a situace vyústila ve rvačku Růženky s četníkem, který jí chtěl násilím sebrat uzlíček s penězi. Přesto byla stávka ubráněna a nakonec i za pomoci Rudých průkopníků z Prahy zvítězila.

O pár měsíců později Růženka onemocněla, mnoho času strávila v nemocnici´. Ani tam jí ale neopustil spravedlivý hněv na nepravosti páchané na dělnících první republiky. A když nadešel první máj, zesláblá nemocí a vyhladovělá ještě zpívala se zaťatou pěstí z okna nemocnice Internacionálu dělnickému průvodu na pozdrav.

Z nemocnice už se ale mezi Rudé průkopníky nikdy nevrátila.

Její životní sotva rozepsaný příběh skončil v důsledku podvýživy a nemoci 22. prosince 1932.

Pro svět ale nezůstane ztracený. Na základě kusých informací ze vzpomínek Anny Horníkové pražská správa hřbitovů pomohla určit hrobové místo, kde byla ve třicátých letech pohřbena jakási Růžena Zimová. Tuto informaci pak potvrdil záznam v knize zemřelých, který je uložený v archivu hlavního města Prahy. Bylo tak jisté, že neutěšené a desetiletí neplacené hrobové místo na Krčském hřbitově ukrývá pod prostou hromádkou hlíny vyhublé tělíčko Růženky Zimové.

Spolu s Komunistickým svazem mládeže jsme vzali místo jejího posledního odpočinku za své. Pronajali ho a pietně upravili. V našem úsilí nám pomohly moderní technologie, ale zrnko po zrnku nám prošel rukama celý pahorek hlíny na jejím hrobě.

Tímto symbolickým krokem jsme uctili památku nejen této statečné bojovnice za lepší svět, ale všech dětí, které vinou kapitalistické zvůle přišly a přicházejí o dětství a leckdy i o samotný život. Tehdy i dnes.