Předsjezdová zamyšlení

O nutnosti existence komunistické strany

Občas se setkávám s názorem, že komunisté nepotřebují komunistickou stranu. Že být komunistou je možné i v jiné straně nebo i když je člověk neorganizovaný. Takový individualistický postoj musíme radikálně odmítnout jako destruktivní. Z marxistického hlediska není otázka organizace jen technickou záležitostí, ale otázkou samotného přežití a úspěchu dělnického hnutí. Pracující lidé žijí v systému, kde většinu bohatství vytvářejí svou prací, ale rozhodování o něm zůstává v rukou malé skupiny vlastníků firem, bank a velkých podniků. Každý jednotlivec tuto nerovnost pociťuje ve formě nízkých mezd, drahého bydlení, nejistoty a tlaku na výkon. Přesto většina lidí tyto problémy řeší sama, izolovaně, bez skutečné možnosti něco zásadně změnit. Právě proto my, marxisté, zdůrazňujeme nutnost společné, pevné a vědomé organizace. Vládnoucí třída není nikdy roztříštěná. Má své organizace, politické strany, média, právníky i přímý vliv na stát. Její zájmy jsou systematicky hájeny na všech úrovních. Pokud mají pracující lidé čelit takové síle, nemohou se spoléhat na volná hnutí, krátkodobé iniciativy nebo obecné "občanské platformy". Ty obvykle vzniknou z oprávněné nespokojenosti, ale bez jasného programu, struktury a disciplíny se rychle rozpadnou, jsou kooptovány nebo zneškodněny. 

Proto jsme přesvědčeni, že pracující potřebují vlastní politickou organizaci, která nebude závislá na kapitálu ani na jeho institucích. Komunisté se podle této logiky nemohou organizovat v běžných, takzvaně "neutrálních" stranách nebo širokých hnutích, protože tyto organizace jsou téměř vždy postaveny na kompromisu se systémem. Aby mohly fungovat v rámci kapitalistické politiky, musí přijmout její pravidla, čímž se postupně vzdávají cíle zásadní společenské změny. I když do nich vstoupí radikální lidé s upřímnými úmysly, jsou nakonec tlačeni k umírněnosti, přizpůsobení a "realismu". Výsledkem je, že hájí spíše stabilitu systému než zájmy pracujících. Komunistická strana má být naopak organizací, která je od začátku postavena na otevřeném konfliktu s kapitalismem. Její smysl není v tom systém "zlepšovat", ale překonat. Proto potřebuje vlastní strukturu, vlastní program, vlastní disciplínu a vlastní ideologii. Pokud by se komunisté rozpustili v širších formacích, ztratili by schopnost prosazovat tuto perspektivu. Stali by se menšinou uvnitř organizace, která sleduje jiné cíle, a jejich politika by byla postupně oslabena nebo neutralizována. Dalším důvodem je otázka vědomí. V kapitalismu převládá ideologie, která lidem neustále říká, že současný systém je přirozený, že jiný svět není možný a že problémy jsou jen individuální selhání. Tato představa proniká i mezi pracující. Třídní vědomí proto nevzniká samo od sebe. Musí být systematicky rozvíjeno. Komunistická strana je místem, kde se propojuje každodenní zkušenost lidí s širším pochopením společnosti a v ní probíhajících procesů. 

Důležitá je také kontinuita. Dělnické hnutí má za sebou dlouhou historii bojů, porážek i vítězství. Bez organizace, která tyto zkušenosti uchovává a rozvíjí, se každá generace učí znovu od začátku. Spontánní hnutí často opakují stejné chyby, protože nemají přístup k nahromaděným poznatkům. Komunistická strana funguje jako nositel této kolektivní paměti a jako nástroj, který umožňuje dlouhodobou strategii. Z marxistického hlediska také nelze oddělit ekonomický boj od politického. Nestačí bojovat jen za vyšší mzdy nebo lepší podmínky. Dokud zůstává moc nad ekonomikou v rukou kapitálu, budou se tyto problémy stále vracet. Proto je nutné usilovat o politickou moc. To však vyžaduje organizaci, která je schopna jednat jednotně, plánovat a čelit tlaku státu. Volná hnutí nebo nekomunistické strany tuto schopnost nemají, protože nehodlají jít do skutečného střetu se systémem. 

Z těchto důvodů se komunisté nemohou trvale organizovat v jiné než komunistické straně, protože každá jiná forma je dříve či později vtahována do logiky kapitalismu. Je nucena ke kompromisům, k opuštění radikálních cílů a k přizpůsobení se mocným. Komunistická strana musí být nástrojem, který tomuto tlaku odolává, udržuje jasný směr a slouží výhradně zájmům pracujících. Proto není komunistická strana otázkou tradice, značky nebo nostalgie. Je to praktická nutnost prověřená desítkami let zápasů. Je organizovaným výrazem snahy těch, kteří svou prací vytvářejí společenské bohatství, vzít do vlastních rukou i rozhodování o tom, jak bude společnost fungovat. Bez takové samostatné, vědomé a nezávislé organizace zůstane zápas pracujících roztříštěný, slabý a nakonec podřízený systému, proti němuž se původně postavil. Je proto naprosto správné, že se Komunistická strana Čech a Moravy na svém mimořádném sjezdu rozhodla drtivou většinou delegátů, že si zachová svůj název a identitu a že zájmy pracujících nezradí. 

O potřebě dlouhodobého programu komunistické strany

Blíží se XII. sjezd KSČM. Jeho delegáti se budou věnovat otázkám personálním, ale také programovým. Přemýšlím proto o tom, jaký by měl vlastně být dlouhodobý program komunistické strany, proč je potřeba, ke komu promlouvá i proč byl postoj k tomuto zásadnímu dokumentu v posledních letech nezodpovědný. Máme-li mluvit o (ne)potřebnosti dlouhodobého programu strany, musíme si nejprve uvědomit, že komunistická politika je svým pojetím vědomou organizací zápasu pracujících. Pokud je naším cílem překonat kapitalismus, nevystačíme si pouze se spontánním odporem zhmotněným do několika demonstrací na Václaváku, ale potřebujeme také strategii a teoretické ukotvení. Ne nadarmo se Manifest komunistické strany stal ve své době jedním z nejvlivnějších politických spisů, který dokázal desítky let formovat myšlení komunistického a dělnického hnutí. 

Dlouhodobý program komunistické strany totiž není jen souborem politických slibů, ale představuje teoreticky formulované objektivní zájmy pracujících. Zvykli jsme si nahrazovat jej "akčními programy" v různých podobách, se kterými si ale jako komunisté nemůžeme a nesmíme vystačit. Kapitalismus produkuje množství konfliktů – od zápasu o výši mezd a úrovně pracovních podmínek přes sociální zabezpečení až po války a ekologickou krizi. Zápasy proti důsledkům těchto krizí ale zůstávají roztříštěné, krátkodobé a ve své osamělosti neúspěšné. Náš dlouhodobý program má mít proto ambici je spojovat do jednotné strategie, převádět spontánní a fragmentovaný odpor do vědomého politického projektu, vysvětlovat příčiny těchto konfliktů tkvící v kapitalistickém způsobu výroby a odhalovat historický cíl, jímž je překonání kapitalismu a vytvoření beztřídní společnosti. 

Pro komunisty je ale dlouhodobý program také velmi významným dokumentem směrem dovnitř strany. Kapitalistická společnost vytváří silný ideologický tlak prostřednictvím médií, vzdělávacího systému, kultury a dalších institucí, které reprodukují logiku trhu, konkurence a soukromého vlastnictví. Bez jasného programu se komunistická strana může snadno dostat do situace, kdy reaguje pouze ad hoc na aktuální události, přebírá rámec hegemonní politiky nebo se přizpůsobuje volebnímu oportunismu. Dlouhodobý program proto funguje jako kompas, který umožňuje posuzovat konkrétní politické kroky podle toho, zda přibližují, nebo naopak vzdalují cíl, kterým je pro komunisty socialismus - demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír. Program má tedy klíčovou roli v upevňování jednoty strany. 

Komunistická strana není jenom organizační struktura sdružující náhodné členy, kteří se chtějí účastnit politického života, ale je také nositelka a reprezentantka kolektivního vědomí pracujících. Aby taková organizace mohla fungovat, musí v ní mezi členy existovat sdílené porozumění charakteru kapitalismu, hlavním rozporům společnosti i strategii jejich překonání. Program tak vytváří teoretický a politický rámec, který sjednocuje členy strany a který je pro ně také majákem v rozbouřeném moři kapitalistického zmatení pojmů. Bez něj hrozí řada strukturálních problémů, které mohou být ve výsledku pro stranu likvidační. Strana může sklouznout k oportunismu, kdy přizpůsobuje svou politiku momentálnímu veřejnému mínění nebo koaličním možnostem, a postupně se integruje do systému, který měla původně překonat. Také může dojít ke ztrátě historické perspektivy, kdy se politika redukuje na reformismus, a sociální požadavky se oddělují od cíle transformace výrobních vztahů. Hrozí také ideologická dezorientace, kdy členové i sympatizanti přestávají chápat, čím se vlastně komunistická politika liší např. od té sociálně demokratické. 

V neposlední řadě slábne schopnost mobilizace, protože radikální společenská změna vyžaduje dlouhodobou důvěru a organizaci lidí. Pokud strana nedokáže formulovat jasnou vizi společnosti, lidé ji vnímají jako každou jinou politickou stranu, která o ně jeví zájem pouze krátce před volbami a nenabízí žádné inovativní a definitivnější východisko z krizí. Dlouhodobý program strany by měl také mluvit o minimálních programových požadavcích, jakými jsou např. progresivní zdanění, zestátnění strategické infrastruktury, zakládání státních podniků apod., která naznačují, jak je možné postupně přetvářet ekonomické struktury. Program nesmí být abstraktní utopií, ale o teorii opřeným živoucím dokumentem, který v sobě artikuluje strategii transformace ekonomických vztahů a propojuje ji s každodenním životem pracujících a jejich politickou organizací i volebním zápasem. 

Z pohledu komunistů je proto dlouhodobý program naprosto zásadním dokumentem, jehož aktualizace by neměla být brána na lehkou váhu a tím méně ve stínu všedních dnů odsouvána na později. Spontánní odpor proti kapitalismu vidíme kolem sebe každý den, je ale často nevědomý a neorganizovaný. Nepochopení role komunistické strany vycházející právě z jejího dlouhodobého programu je pak důvodem, proč se nedaří oslovovat masy a vytvářet takovou reálnou politiku, která by dávala pracujícím smysl a za kterou by byli ochotni se postavit. Bez dlouhodobého programu hrozí komunistické straně prohlubující se oportunismus, ideologická dezorientace, organizační fragmentace i postupná integrace do kapitalistického politického systému, který by takový konec komunistického hnutí v České republice s radostí přivítal. To ale my, čeští komunisté, po více než sto letech zápasů našich předchůdců, nemáme právo dopustit.

O volbě předsedy komunistické strany

XII. sjezd Komunistické strany Čech a Moravy se rychle blíží a spolu s tím sílí i diskuze o kádrových otázkách, které budou předmětem jeho jednání. S nimi těsně souvisí také způsob, jakým má strana dospět k výběru svého nového předsedy. Volba předsedy komunistické strany není a nesmí být otázkou individuální popularity či mediální atraktivity. Je především otázkou politické vyspělosti, zkušenosti a schopnosti vést stranu jako organizovaný předvoj pracujících, nikoli jako volné sdružení jednotlivců, v němž dominují osobní animozity, protekce, korupce či zákulisní dohody. Výběr vedení proto musí vyrůstat ze široké vnitrostranické diskuze a konstruktivní kritiky před sjezdovou volbou a schválením kandidáta sjezdem. 

Předseda není "vítězem soutěže sympatií", ale výsledkem systematické kádrové politiky strany. Ta i přes své limity – dané objektivními podmínkami i pochybeními předchozích vedení – dokázala ve svých řadách připravit soudruhy, kteří splňují základní předpoklady kladené na vedoucí funkce. Zásadním kritériem je dlouhodobá zkušenost prověřená praxí stranického života, zejména pak v polistopadovém vývoji "posvěceném" nenávistným antikomunismem. 

Být komunistou není deklaratorní záležitost. Předseda musí vyrůstat z komunistického hnutí, projít různými úrovněmi stranické práce a prokázat stabilitu ideových postojů. Délka členství přitom není pouhou formalitou, ale procesem politické a ideologické formace. Bez této zkušenosti nelze dostatečně posoudit silné a slabé stránky kandidáta – jeho schopnost jednat v konfliktních situacích, organizovat práci ani přijímat a nést kritiku. Neméně důležitá je zkušenost s řízením. Vedení strany znamená koordinaci kolektivních orgánů, práci s kádry, řešení sporů i strategické rozhodování. Bez této praxe hrozí, že se vedení zredukuje buď na improvizaci, nebo na autoritářské nahrazování kolektivních procesů, což jsou cesty, které historicky vedly k oslabení komunistických stran. Klíčovou vlastností vedoucích funkcionářů je také stranická disciplína a sebekázeň, psychická stabilita, stejně jako respekt ke stranickým zvyklostem, které vyjadřují vztah ke straně jako instituci. Pokud někdo soustavně nerespektuje vnitřní pravidla a kolektivní postupy ještě před převzetím odpovědnosti, je důvod se domnívat, že by je nerespektoval ani ve funkci. Významnou roli hraje rovněž mezinárodní zkušenost. Komunistické hnutí má ze své podstaty internacionální charakter a předseda by proto měl mít zkušenosti z mezinárodní spolupráce, orientovat se v globálních procesech a rozumět složitým vztahům v rámci světového komunistického hnutí. Jen tak může přispět k tomu, aby strana zůstala pevně ukotvena v mezinárodním kontextu. 

Volbu předsedy je nutné chápat jako politickoorganizační proces, jehož cílem je vybrat nejlépe připraveného a prověřeného představitele kolektivní vůle strany, nikoli nejviditelnější či nejpopulárnější osobnost. Je přirozené, že žádný kandidát nezíská absolutní podporu celé členské základny. Zvolením však jeho politický vývoj nemůže končit, ale naopak musí pokračovat osobnostním vývojem a růstem: vzděláváním, promyšleným obhajováním svých návrhů a názorů i přijímáním kritiky a schopností otevřené sebekritiky. Na místě je i obezřetnost vůči samozvaným kandidátům. Taková kandidatura představuje projev maloburžoazního individualismu, který je v přímém rozporu s kolektivním charakterem komunistické strany, jež není platformou pro osobní ambice. Pokud se někdo uchází o vedení v komunistické straně na základě vlastního přesvědčení bez odpovídajícího mandátu prověřeného kolektivní praxí a důvěrou soudruhů, fakticky se staví nad kolektiv. Historie komunistického hnutí ať již vzdálená, nebo nedávná varuje před tím, aby se politika strany redukovala pouze na "osobnosti". Sázka na jednotlivce, který má stranu "zachránit" či "zásadně změnit", často vychází z individualistických či voluntaristických představ, nikoli z realistické analýzy podmínek. Takový přístup může vést k vnitrostranickému populismu i k narušení historické kontinuity strany. 

Při rozhodování musí členská základna zvažovat také politickou linii, kterou chce strana v nadcházejícím období prosazovat, její priority i charakter partnerství, do kterých bude vstupovat. Zásadní roli přitom hraje kontinuita identity a charakteru strany, zejména pokud o těchto otázkách již bylo rozhodnuto na nejvyšší stranické úrovni, tedy sjezdu. Pokud se člověk stojící v čele komunistické strany s takovým rozhodnutím neztotožní a rozhodne se na jeho základě nepokračovat ve své funkci, jde o krok, který je nutné brát vážně a jako definitivní. Změna takového postoje by rozhodně nebyla věrohodná a nutně byla vnímána jako oportunismus. Taková situace zároveň otevírá otázku míry hodnotové a politické shody s dalším směřováním komunistické strany. Členská základna a potažmo delegáti sjezdu by proto měli důsledně zohlednit, zda jednotliví kandidáti do vedení strany skutečně sdílejí přijatou linii, nebo se od ní odchylují a hrozí riziko, že by takový směr prosazovali i nadále. 

Komunistická strana patří komunistům a ti mají také stát v jejím čele.

O mediální prezentaci komunistické strany

Vzdělání v oboru sociologie, dvacet let v marketingu a komunistické přesvědčení – kombinace toho všeho mě dovedla k napsání možná trochu delšího, ale z mého pohledu opravdu důležitého textu, který se vyrovnává se současnou rolí médií. Většina současných médií, ať už noviny, televize nebo sociální sítě nejsou neutrálním zdrojem informací. Nejsou to jen "okna do světa", skrze která bychom se dozvídali pravdu. Zejména ta mainstreamová jsou především nástroji moci, které v každé společnosti slouží té třídě, která drží v rukou bohatství a výrobní prostředky. V kapitalismu vládne kapitál. Továrny, banky, obchodní řetězce, byty, půda i informační infrastruktura patří úzké menšině. Většina lidí nevlastní nic než svou pracovní sílu, kterou musí prodávat, aby přežila. Tento základní vztah vykořisťování se nevyhnutelně promítá i do oblasti médií. Ta také patří velkým firmám, miliardářům nebo jsou existenčně závislá na reklamě a korporátních penězích. Nemohou proto pochopitelně vystupovat proti systému, který je živí. A neváhají ani umlčovat ty, kteří se o to jejich prostřednictvím pokouší. 

Média vládnoucí třídy přitom nemusejí každý den otevřeně lhát. Jejich hlavní funkcí je něco hlubšího: udržovat kapitalismus jako "normální", "přirozený" a "jediný možný" společenský řád. Realitu zobrazují tak, aby nebyla ohrožena moc kapitálu. Ztráta práce se prezentuje jako osobní selhání, nízké mzdy jako nutnost utahování opasků, stávky jako nezodpovědné ohrožování ekonomiky, zisky firem jako úspěch a vykořisťování jako přirozený tržní mechanismus. Jakékoliv alternativní systémy pak označují za extrémismus, nálepkují a kriminalizují ty, kteří je prosazují. Skutečné příčiny chudoby, stresu, zadlužení, nejistoty, ale i válek zůstávají v pozadí a třídní charakter problémů je maskován individualizací viny. V podmínkách digitálního kapitalismu přitom nabývá tato dynamika nové podoby: informační technologie se stále výrazněji stávají strategickým nástrojem řízení společnosti a udržování moci vládnoucích struktur od globální až po osobní úroveň, zejména prostřednictvím systematického ovlivňování veřejného mínění. 

Významnou roli v tomto procesu hraje systematické odvádění pozornosti od skutečných příčin. Bulvár, celebrity, skandály, umělé kulturní války, hysterické kampaně proti migrantům, nekonečné politické hádky a mediální senzace zaplavují veřejný prostor a vytlačují témata, která by mohla vést k pochopení skutečných společenských rozporů. Místo diskuse o mzdách, pracovních podmínkách, bydlení nebo moci korporací dostávají pracující nepřetržitý proud vizuálního smogu, emocí a povrchních konfliktů. Unavený člověk po práci místo porozumění vlastní situaci konzumuje obsah, který jeho vědomí otupuje a odvádí od kolektivního uvažování. Tento mechanismus nefunguje jen v otevřeně prorežimních médiích, ale má tendenci se přenášet i do prostředí, které se formálně hlásí k levici. Pokud se levicová komunikace začne podobat bulváru v "rudém kabátě", pokud začne stavět na zesměšňování, osobních útocích, laciných heslech a mediálních zkratkách, stává se součástí téhož problému. Takový styl komunikace neučí lidi přemýšlet, ale reagovat impulzivně. Podporuje vztek, závist, agresi a škodolibost. Podobné je to s populismem, který nahrazuje analýzu jednoduchými hesly a falešnými sliby. Populismus se stal nedílnou součástí politických kampaní a sílí vždy před volbami, kdy může být krátkodobě funkčním nástrojem pro upoutání pozornosti. Jeho nebezpečí však spočívá v tom, že sice nabízí rychlá a líbivá řešení, ale bez pojmenování skutečných strukturálních příčin. 

Stejně škodlivá je redukce politiky na osobní útoky a zesměšňování protivníků. Když se politický boj zúží na to, kdo je větší hlupák nebo pokrytec, skryje se pod nánosy mediálního bahna podstata problému, totiž kapitalismus jako systém vykořisťování. Kapitalismus není špatný proto, že ho řídí tito "špatní lidé", do kterých je snadné se strefovat prostřednictvím jejich karikatur, ale proto, že je postaven na podřízení práce kapitálu. A tak, místo aby pracující byli vedeni k chápání systémových příčin svých problémů, jsou krmeni skandály a osobními konflikty, čímž se stávají pasivními konzumenty politické zábavy, nikoli vědomými účastníky třídního boje. Namísto mobilizace jsou uspáváni falešnými nadějemi, že řešení jejich problémů je v rukou politických aktérů, kteří jim ale pouze prodávají produkty marketingových příruček a odvádí pozornost od nutnosti kolektivní změny. 

Významnou roli dnes v politické komunikaci hrají tzv. nová média. Ovšem i platformy sociálních sítí patří obřím korporacím a jejich cílem je zisk. Jejich algoritmy preferují a šíří pouze to, co generuje kliknutí, emoce a peníze z reklamy. Podporují konflikty, strach, povrchnost a polarizaci. Proto jsou na sociálních sítích nejúspěšnější právě ty příspěvky, které nevyžadují přemýšlení, pracují s jednoduchými emocemi a mají vysoký potenciál šíření, což algoritmy ochotně podporují. Co ale musíme vést v patrnosti je fakt, že většině uživatelů je v zásadě jedno, kdo takové příspěvky sdílí. Neodnáší si z nich žádné poznání, hlubší pochopení ani vztah k jejich autorovi, ale pouze krátkou chvilku povrchní zábavy. Proto je iluzorní se domnívat, že množství lajků, sledujících a dosah příspěvků cokoliv vypovídá o úspěchu prosazování naší politiky. Navíc pokud marketing začne určovat obsah politiky místo toho, aby byl jejím podřízeným nástrojem, dojde nutně k ideologické integraci do systému, který měl být překonán. 

Z marxistického hlediska však média nejsou odsouzena k tomu, aby sloužila pouze útlaku. Od počátku dělnického hnutí byla komunikace chápána jako klíčová zbraň třídního boje. Už Lenin formuloval úlohu dělnického tisku jako úlohu kolektivního agitátora, propagandisty a organizátora. To znamená, že třídně uvědomělá média mají probouzet nespokojenost tam, kde lidé trpí nespravedlností, vysvětlovat příčiny společenských jevů, propojovat jednotlivé boje do společného hnutí a vytvářet třídní vědomí a solidaritu. Nemají lidi uklidňovat nebo povrchně bavit, ale vzdělávat a posilovat. Mají klást základní otázky: Kdo na tom vydělává, kdo to platí, kdo rozhoduje a komu to slouží. I sociální sítě musí být využity jinak než v zájmu kapitálu, k organizování, ke vzájemné podpoře a k šíření informací mimo kontrolu velkých médií. To je však možné pouze tehdy, když si pracující uvědomí jejich ne-neutrální povahu a budou je používat vědomě, kriticky a kolektivně. 

Komunistická média v tomto musí jít příkladem. Jejich úkolem je navíc podněcovat k sebevědomí, hrdosti, kritickému myšlení a porozumění souvislostem. Ne k primitivnímu křiku a impulzivním reakcím. Musí odhalovat vykořisťování, vysvětlovat teorii srozumitelně pracujícím, propojovat jednotlivce do kolektivu, podporovat solidaritu a rozvíjet třídní perspektivu. Nemají nahrazovat politiku zábavou ani redukovat politický zápas na mediální show. Noviny, weby i sociální sítě mohou být buď nástrojem otupění, rozdělování a ovládání nebo nástrojem aktivizace, vzdělávání a solidarity. Záleží na tom, v čích rukou jsou a kdo je dokáže vědomě používat. V tomto směru je dnes vládnoucí třída hodně napřed a ve svém úsilí velmi úspěšná. S vědomím toho si nemůžeme dovolit plýtvat síly a zdroje na bezduché výkřiky, ale musíme pomáhat lidem pochopit, že nejsou sami, že jejich problémy nejsou individuální, ale společné, a že mají sílu, když se sjednotí. 

Naším cílem nesmí být mediální popularita, ale emancipace pracujících. Toho lze dosáhnout jedině dlouhodobým a systematickým budováním třídního vědomí. Podporovat oprávněný zápas za svět bez vykořisťování - to je skutečným smyslem třídně uvědomělé komunikace, jemuž může dočasně padnout za oběť i množství "lajků", za nimiž dnes mají tendenci se někteří slepě hnát.

O nebezpečí autocenzury

Jeden efekt nabytí účinnosti novely paragrafu 403 trestního zákoníku o "zákazu propagace komunistického hnutí" mělo – u některých levicových politiků zesílilo autocenzuru, tedy jakousi preventivní opatrnost ve vyjadřování politických postojů. Na facebookových stránkách pravicových politických stran a jejich představitelů jsme mohli v posledních měsících zaznamenat palcové titulky informující o tom, že "komunisté už neexistují", "komunismus je zakázaný", "komunistické symboly jsou trestné" apod. Tito poskoci současného režimu se už od června 2025 vzájemně utvrzovali v přesvědčení, že úderem 1. ledna 2026 čeští komunisté zmizí ze světa nebo alespoň navždy zmlknou. Nestalo se tak. Nebyl důvod. 

Komunistické hnutí v České republice rozhodně prokazatelně NESMĚŘUJE k potlačení práv a svobod člověka a NEHLÁSÁ rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť. Není tedy co trestat a proč mlčet. Jeden, byť okrajový, efekt však nabytí účinnosti novely paragrafu 403 trestního zákoníku o "zákazu propagace komunistického hnutí" mělo – u některých levicových politiků zesílilo autocenzuru, tedy jakousi preventivní opatrnost ve vyjadřování politických postojů. Jsem ale přesvědčena, že v tomto případě nejde pouze o mechanickou reakci na formální právní omezení, ale o širší proces internalizace mocenských vztahů, který má potenciálně významné důsledky pro kvalitu demokratické soutěže obecně. Z marxistického hlediska je klíčové rozlišit mezi reálnou právní represí a přehnanou sebekontrolou, jež často překračuje samotné zákonné požadavky. 

Tuto problematiku rozpracoval již Antonio Gramsci ve svém konceptu hegemonie. Ten vychází z předpokladu, že vládnoucí třída si neudržuje moc jen silou (policie, zákony), ale hlavně tím, že má schopnost a prostředky (média, školy, kulturu, církev,…) formovat hodnoty, normy a "zdravý rozum" tak, aby existující řád působil přirozeně. Stabilita systému pak stojí především na tom, že lidé tuto dominanci vnitřně přijímají a reprodukují. Moc vládnoucí třídy se tedy neprosazuje pouze prostřednictvím donucení, ale především skrze souhlas a internalizované normy. Z tohoto pohledu je přehnaná autocenzura v jakékoliv oblasti lidského života symptomem ideologické dominance, nikoli jen individuální opatrnosti. Současně by však bylo analyticky nedostatečné redukovat problém pouze na ideologickou internalizaci nebo "falešné vědomí". Je nutné zkoumat také materiální podmínky takového jednání. 

Autocenzura často nepředstavuje pouhý projev ideologické slabosti jednotlivců, ale může být racionální reakcí na konkrétní sankční prostředí. Reputační rizika, institucionální postihy, obavy ze ztráty zaměstnání stejně jako riziko mediální stigmatizace vytvářejí situaci, v níž se preventivní opatrnost může jevit jako strategicky rozumná. Konečně odstrašujících případů vytvořila současná vládnoucí moc dostatek – za všechny zmiňme paní učitelku Bednářovou trestanou za vlastní interpretaci konfliktu na Ukrajině, která čelila soudním tahanicím, byla existenčně ohrožena vyhazovem z práce a donucena absolvovat ponižující převýchovu mediální gramotnosti. Právě toto propojení strukturálního tlaku s ideologickou internalizací činí autocenzuru tak stabilním a reprodukovatelným jevem, kterého vládnoucí moc ráda využívá. Pokud političtí aktéři začnou systematicky potlačovat i ty projevy, které zjevně nespadají pod zákonný zákaz, nemusí to nutně vypovídat primárně o síle práva samotného, ale i o účinnosti výše zmíněného širšího ideologického pole. V politickém zápase pak dochází k situaci, kdy si aktéři zbytečně osvojují maximalisticky restriktivní interpretaci vlastních možností. Politický konflikt je tak předem otupován preventivní opatrností, aniž by bylo nutné sahat k otevřené represi. Takový vývoj má tendenci reprodukovat stávající mocenské poměry mimořádně efektivně, protože minimalizuje viditelné střety a přesouvá disciplínu dovnitř dotčených politických subjektů. V těch pak přirozeně roste napětí, jsou nuceny k přehodnocování vlastních postojů a velmi často ztrácí vlastní charakter. 

Pro nás, komunisty, je právě tento bod místem, kde bychom měli zpozornět. Přijmout pod aktuálním tlakem hegemonní pravidla dominantní ideologie by nutně vedlo k postupnému rozmělnění třídní perspektivy komunistického hnutí. Pokud bychom jako komunisté otupili svou rétoriku, opustili vědecké marxistické pojmy a vzdali se symbolů nesoucích konkrétní historický a třídní obsah, přispěli bychom tím k reprodukci ideologické převahy kapitalismu a ke ztrátě vlastní kontra-hegemonní pozice. Výsledkem by byla oslabená programová čitelnost komunistické strany i její schopnost artikulovat samostatnou, systémově kritickou socialistickou alternativu. Z tohoto pohledu je nezbytné takové chování podrobit kritice. Můžeme vést diskuzi, do jaké míry a zda vůbec jsou právní limity politického projevu legitimní, ale musíme odmítnout, aby dobrovolné rozšiřování těchto limitů samotnými aktéry vedlo k preventivnímu oslabování pozice komunistického hnutí. Politická soutěž musí probíhat v mezích zákona, nikoli v mezích anticipovaného strachu. Opozice, která se umlčuje nad rámec právních požadavků, si objektivně a zcela zbytečně zužuje vlastní vyjednávací prostor. Je nezbytné přesně rozlišovat mezi projevem nezákonným a projevem pouze kontroverzním a nepodléhat výhrůžkám hlásných trub současného režimu. 

O výklad § 403 trestního zákoníku právě dnes vedeme zápas, stejně jako o rozbití současného hegemonního uspořádání. Neoslabujme vlastní pozice preventivní opatrností, sebedisciplinací podle norem stávajícího mocenského řádu ani zbytečnou autocenzurou. Takové chování je nutné odmítnout: nelze připustit, aby strach z očekávaných sankcí nahrazoval svobodnou politickou soutěž a oslaboval zápas za oprávněné požadavky pracujících. Ostatně už praxe prvních týdnů roku 2026 ukázala, že část obav byla nadsazená: používání sovětských vlajek — rudých vlajek se srpem a kladivem — na akcích připomínajících historické události nebylo shledáno nezákonným, což ve svém stanovisku potvrdilo i Ministerstvo vnitra. Nenechme se zastrašit! Vždyť sama historie již mnohokrát ukázala, že komunisty nikdy nikdo neumlčí.