Od krácení důchodů k veřejnému pranýřování: antikomunismus jako politika paměti a moci

Debata o krácení starobních důchodů některým bývalým představitelům komunistického režimu bývá zpravidla vedena jazykem "vyrovnávání se s minulostí", spravedlnosti vůči obětem a odstraňování údajných privilegií někdejších mocenských elit. Aktuální podoba tohoto procesu však otevírá širší otázku, jak současný stát prostřednictvím Ústavu pro studium totalitních režimů vytváří oficiální obraz minulosti a jak nakládá s historickou pamětí společnosti.

V rozhovoru z 21. září 2026 první náměstek ředitele ÚSTR Kamil Nedvědický popsal rozsáhlé archivní pátrání po bývalých funkcionářích KSČ pro rozšíření seznamu lidí, na něž se krácení důchodů vztahuje a uvedl, že informace shromážděné v rámci této zákonné agendy budou využity také pro publikace a regionální výstavy, které mají veřejnosti připomínat "regionální tváře moci". Současně samotné krácení důchodů označil za "potrestání" osob, které podle jeho interpretace aktivně podporovaly minulý režim.

Je zarážející, že tato státem zřízená instituce nejenže vytváří právní mechanismus, jehož prostřednictvím dochází ke změně výše dávky důchodového pojištění, ale současně zakládá institucionální mechanismus identifikace, klasifikace a veřejného prezentování konkrétních osob, jejichž minulá politická činnost je zasazována do předem stanoveného hodnotícího rámce. Je proto namístě sledovat celý tento proces jako součást širší politiky historické paměti a reprodukce společenské ideologie.

Historická paměť jako nástroj současné moci

ÚSTR je státní instituce zabývající se "zkoumáním a nestranným hodnocením" těch období naší historie, které zákon o jeho zřízení pojmenovává jako totalitní – "dobu nesvobody" od 30. září 1938 do 4. května 1945, tedy období nacistické okupace a "období komunistické totalitní moci" od 25. února 1948 do 29. prosince 1989. Jeho historické závěry vstupují do veřejného prostoru z pozice instituce disponující státní autoritou. Pokud současně tato instituce identifikuje konkrétní osoby pro účely právního zásahu do jejich důchodů a následně plánuje informace o těchto osobách využívat při veřejných výstavách, dochází k pozoruhodnému propojení historické interpretace, administrativní moci a veřejné reprezentace minulosti.

Takové propojení by mělo být předmětem mimořádně důkladné odborné, ale i veřejné kontroly.

Proces získávání rozsáhlého souboru údajů o konkrétních osobách prostřednictvím zákonem uložené agendy a následné vytváření veřejného obrazu těchto lidí, je nepochybně projev hegemonního výkladu dějin, kdy moc určuje významy, normy a představy, které jsou ve společnosti přijímány jako samozřejmé. Instituce historické paměti v tomto procesu sehrává významnou roli, neboť rozhoduje o tom, které zkušenosti budou připomínány, jakým jazykem budou popsány a jaké jednání bude označeno za legitimní či zavrženíhodné. V tomto světle získává pojem "tváře moci" svůj vlastní politický význam, protože interpretace představovaných osob a jejich jednání bude podléhat právě současnému hegemonnímu výkladu období let 1948 – 1989, na jehož tvorbě i upevňování se ÚSTR od svého vzniku aktivně podílí.

Důchod jako prostředek dodatečné politické sankce

Od změny politického režimu uplynulo více než třicet šest let. Lidé, kterých se dnešní opatření týká, vykonávali své funkce před desetiletími. Mnozí z nich následně prožili podstatnou část svého produktivního života v podmínkách zcela jiného společenského systému. Přesto je jejich někdejší politická funkce i dnes důvodem k materiálnímu zásahu do jejich příjmů. Krácení se přitom neodvíjí od individuálně prokázaného jednání konkrétního člověka, od konkrétního rozhodnutí, kterým měl někomu způsobit újmu, ani od skutečně doloženého rozsahu jeho vlivu. Rozhodujícím kritériem je výkon zákonem vymezené funkce a délka jejího výkonu. Zákon stanoví paušální částku 300 korun za každý, byť jen započatý rok výkonu takové funkce.

Ovšem dnešní výše důchodu konkrétního člověka nemusí nijak odpovídat materiálním výhodám, které mohl mít v době výkonu své někdejší funkce. Starobní důchod se vypočítává z doby důchodového pojištění a z příjmů dosažených v rozhodném období. Nelze proto automaticky předpokládat, že dnešní důchod bývalého funkcionáře představuje pokračování nějakého privilegovaného příjmu z jeho politické funkce.

V konkrétních případech tak může vzniknout situace, kdy člověk vykonával vymezenou politickou funkci pouze po omezenou dobu na konci 80. let, po roce 1989 z této funkce odešel a následně desítky let pracoval v běžném, případně i nízko placeném zaměstnání a podstatná část jeho dnešního důchodového nároku tak může být výsledkem práce a příjmů získaných až po roce 1989. Přesto se mu důchod krátí podle délky někdejší funkce, nikoli podle toho, zda tato funkce skutečně vedla k vyššímu důchodovému nároku.

Historik by měl být schopen rozlišovat mezi formálním postavením, skutečnou mocí, individuálním jednáním, konflikty uvnitř aparátu, vývojem postojů i dobovými strukturálními omezeními. Právě takový přístup je neslučitelný s jednoduchým rozdělením společnosti na "oběti" a "viníky", pokud jsou tyto kategorie aplikovány bez dalšího historického zkoumání. A tady ÚSTR zcela jednoznačně selhává.

Dočkáme se nástěnek hanby a státem organizovaných dvou minut nenávisti?

Ještě závažnější otázky vyvolává plánované využití získaných informací pro publikace a regionální výstavy. Historické poznání přirozeně vyžaduje práci s konkrétními jmény, funkcemi, dokumenty a životními osudy. Problém proto neleží v samotném historickém zkoumání jednotlivců, ale v tom, jaký účel jejich zveřejnění sleduje a jak jsou veřejnosti prezentováni.

Formulace o "regionálních tvářích moci" přitom není neutrální. V kontextu vyprávění o "potrestání" bývalých funkcionářů vytváří obraz lidí, které je třeba veřejnosti ukazovat jako zavrženíhodné představitele někdejšího mocenského aparátu. Státem financovaná historická dokumentace se tak mění ve veřejnou stigmatizaci podněcující k nenávisti a veřejnému lynči, což je v případě osob, které stále žijí velmi nebezpečné. Historická interpretace určitého období se totiž v okamžiku, kdy je spojena s konkrétním jménem, fotografií a regionálním prostředím, přestává dotýkat pouze mrtvé minulosti. Stává se součástí současného společenského života daného člověka, který přitom není izolovanou historickou jednotkou - má rodinu, děti, vnoučata, sousedy, spolupracovníky a společenské vazby. Veřejné pranýřování jeho jména proto může působit daleko za hranicí samotného historického hodnocení jeho činnosti včetně fenoménu mezigenerační stigmatizace.

Antikomunismus minulý a budoucí

Historické zkoumání socialistického Československa má legitimní místo ve vědeckém i veřejném prostoru. Vědecká práce však získává svou hodnotu právě schopností překračovat politicky předem připravené kategorie a zkoumat minulost v její rozpornosti. Jestliže se z historického výzkumu stává nástroj represe, mění se charakter celého procesu. Historická paměť se v takovém případě stává prostředkem současné společenské regulace. Proto je nutné sledovat nejen to, co je o minulosti řečeno, ale také kdo má možnost minulost definovat, prostřednictvím jakých institucí tak činí a jaké materiální a společenské důsledky má přijetí určitého historického obrazu.

Antikomunistická politika paměti prostřednictvím ÚSTR namísto nestranného zaznamenávání minulosti přistupuje k nové formě politické šikany a zastrašování vytvářením kategorií osob, jejichž minulost, respektive působení v politické funkci, je prezentováno jako trvalá morální závada. Tyto kroky ze strany státní instituce vysílají směrem k veřejnosti jasnou informaci, že komunistické přesvědčení může být i po několika desetiletích využito k materiálnímu postihu a následnému veřejnému pranýřování jeho nositele. A právě proti takovému principu je třeba se důrazně vymezit, protože zasahuje i do současné politické soutěže.

Naši předkové se mezi lety 1948 a 1989 různou měrou podíleli na budování socialistického Československa a z výsledků jejich práce těžíme dodnes. Stejně jako v každém politickém systému působili i tehdy v různých funkcích lidé různého charakteru, s různou mírou odpovědnosti a skutečného vlivu. Jedno by však mělo být samozřejmé: funkce sama o sobě není osobní vinou. Má tedy být člověk i po více než třiceti letech od změny režimu stále materiálně postižen za někdejší funkci, jejíž konkrétní vliv na životy druhých dnes nemusí být vůbec doložitelný? Vždyť i tak závažný čin, jakým je vražda, by už byl promlčený.

Na takovou otázku nelze odpovědět pouhým odkazem na "vyrovnání se s minulostí" a už vůbec ne aplikací de facto kolektivní viny. Jestliže stát považuje konkrétní jednání za natolik závažné, že je důvodem k sankci, musí být schopen toto jednání konkrétně popsat a doložit. Kritérium "zastávání funkce" je velice slabým a těžko obhajitelným argumentem. A pokud se k materiálnímu postihu přidá ještě veřejné vystavování jmen a tváří žijících lidí, dostáváme se od historického bádání k veřejnému pranýřování. To je hranice, před jejímž překročením je třeba varovat.

Veřejnost má právo znát historii. Má právo znát mocenské struktury minulého (ale koneckonců i současného) režimu, jejich představitele, jejich rozhodnutí i jejich odpovědnost. Historické poznání ale potřebuje dokumenty, souvislosti a kritickou analýzu. Má být předmětem poznání, nikoli nástrojem ponižování. Konečně i proponenti současného režimu by měli mít na paměti, že žádný režim netrvá věčně a že se jednou sami stanou předmětem podobného zkoumání. Jistě budou chtít, aby jejich politické působení bylo hodnoceno tak, jak dnes druhým upírají – objektivně a spravedlivě.