Nápis „Moskva – Praha“ není problém. Problémem je vztah současného režimu k minulosti

Ve vestibulu stanice metra Anděl se už více než čtyřicet let nachází bronzová plastika s nápisem "Moskva – Praha". Dlouhou dobu byla především součástí každodenního života města – jedním z mnoha prvků veřejného prostoru, kolem kterého lidé procházeli bez větší pozornosti. V posledních letech se však stala předmětem politických sporů. Objevují se požadavky na její odstranění nebo nahrazení jiným dílem. Na první pohled jde možná o spor kolem jednoho uměleckého objektu, ve skutečnosti ale otevírá mnohem širší otázku: jakým způsobem společnost vytváří, uchovává a interpretuje svou historickou paměť.

Stanice metra Anděl, která spadá do volebního obvodu č. 21, ve kterém letos kandiduji do Senátu, byla otevřena v roce 1985 pod názvem Moskevská. Její architektonická podoba vznikla v rámci tehdejší spolupráce mezi Prahou a Moskvou při výstavbě metra. Českoslovenští odborníci se podíleli na budování moskevské stanice Pražskaja, která svůj název nese dodnes, sovětští specialisté spolupracovali při výstavbě stanice Moskevská v Praze. Plastika "Moskva – Praha" tedy nevznikla jako samostatný politický symbol dodatečně umístěný do veřejného prostoru. Byla součástí celkové architektonické koncepce stanice a odrážela konkrétní historickou etapu, její politické vztahy i kulturní prostředí.

Otázce, jak společnost zachází se svou minulostí a jak vzniká kolektivní paměť, se dlouhodobě věnují historici, sociologové i filozofové. Nejde totiž jen o uchovávání vzpomínek, ale také o to, jak společnost prostřednictvím symbolů a veřejného prostoru vypráví sama sobě svůj vlastní příběh. Základní koncept přinesl francouzský historik Pierre Nora, který označil objekty a prostory, které uchovávají stopu určité historické zkušenosti a umožňují společnosti vést o ní veřejnou debatu za "místa paměti". Sociolog Maurice Halbwachs zase upozorňoval, že kolektivní paměť nevzniká pouze v knihách a archivech, ale také v prostředí, ve kterém lidé žijí. Veřejný prostor proto nevnímá jako neutrální kulisu, ale součást toho, jak společnost chápe sama sebe. Filosof Tzvetan Todorov připomínal, že paměť může sloužit porozumění minulosti, ale také se může stát nástrojem politického boje. Moc často neusiluje o zapomenutí dějin, ale o jejich nový výklad, který odpovídá současným zájmům. Spor o historickou paměť proto není jen sporem o minulost, ale také o to, kdo má právo určovat její význam v přítomnosti. Marxistická tradice tento pohled dále rozvíjí tím, že ukazuje historickou paměť jako součást širších společenských vztahů a mocenských zápasů. Výklad dějin nikdy nevzniká mimo konkrétní společenské podmínky. To, které události připomínáme, které zdůrazňujeme a které naopak vytlačujeme do pozadí, souvisí také s tím, jaký obraz společnosti má být považován za legitimní.

Po roce 1989 prošel veřejný prostor rozsáhlou proměnou. Některé změny by se snad daly chápat jako přirozený důsledek společenského vývoje, jiné však nabraly podobu obludné snahy odstranit z veřejného prostoru celé vrstvy minulosti. Měnily se názvy ulic, škol i institucí, mizely pomníky a symboly spojené s předchozím obdobím. Z veřejného prostoru se tak postupně vytrácely i připomínky širších společenských procesů – hrdá historie dělnického hnutí, sociálních zápasů nebo osobností spojených s antifašistickým odporem. Stejně tak byl název stanice metra Moskevská vyměněn za název Anděl.

Jak vidíme, spory podobné tomu o nápis "Moskva – Praha" nevznikají náhodou. Současný režim významnou část své legitimity opírá o antikomunistický výklad minulosti, který se de facto stal státní ideologií. Veřejný prostor se pak nestává pouze místem svobodné diskuse o minulosti, ale také prostředkem, kterým se prosazuje určitý výklad historické zkušenosti.

Není proto překvapivé, že terčem podobných kampaní bývají především symboly spojené se socialistickým obdobím. Současně jsme ale svědky i postupného oslabování připomínání antifašistické tradice, která tvořila jeden ze základů moderní československé státnosti. Osobnosti dělnického hnutí, odboje nebo poválečné obnovy jsou často posuzovány především podle svého vztahu ke komunistickému hnutí, zatímco jejich podíl na porážce fašismu nebo sociálním rozvoji společnosti ustupuje do pozadí.

Ve skutečnosti tedy nejde pouze o deklaratorní snahu odstranit bronzovou plastiku, kterou její odpůrci označují za "relikt socialismu", ani o argument, že její odstranění má být symbolickým gestem směrem k ukrajinským běžencům, kteří se v její blízkosti cítí nekomfortně. Diskuse o zachování či odstranění tohoto místa paměti je součástí širšího zápasu o podobu historické paměti. Jsem proto přesvědčena, že snahy o odstranění plastiky "Moskva – Praha" je třeba hlasitě odmítnout. Ne proto, že by minulost neměla být kriticky hodnocena, ale proto, že se nesmí stát rukojmím aktuální politické moci. Historická paměť se nechrání tím, že z veřejného prostoru odstraníme vše, co nezapadá do současného ideologického výkladu dějin. Takový přístup nevede k lepšímu porozumění minulosti, ale k její manipulaci nebo úplné likvidaci jejího významu pro společnost. A právě to je mnohem větší problém než čtyřicet let starý nápis "Moskva – Praha".