Kdo se bojí pluralitního pohledu na dějiny?

Odpověď ÚSTRu na spor o učebnici Soudobé dějiny

Ústav pro studium totalitních režimů se ve svém textu znovu vrací ke sporu kolem učebnice Soudobé dějiny pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia a snaží se jej prezentovat především jako otázku toho, jak má být mladé generaci vysvětlováno období československého socialismu. Ve skutečnosti je ale tento případ mnohem širší. Ukazuje totiž, jakým způsobem v České republice vzniká veřejně uznávaný výklad moderních dějin, kdo získává autoritu rozhodovat o tom, co je ještě legitimní historickou interpretací, a kde končí odborná kritika a začíná institucionální prosazování určitého obrazu minulosti.

Je přitom důležité připomenout samotný charakter této učebnice. Soudobé dějiny vznikly jako badatelsky orientovaná učebnice dějepisu. Hlavním autorem byl historik Jaroslav Pinkas a na jejím vzniku se podílel kolektiv autorů. První vydání vyšlo v roce 2022 a jeho základní didaktický princip byl odlišný od klasické učebnice založené především na souvislém výkladu autora. Žáci měli pracovat s historickými prameny, fotografiemi, dokumenty, svědectvími a dalšími materiály a prostřednictvím jejich analýzy sami formulovat otázky a hledat odpovědi.

Právě tento princip považuji za důležitý. Badatelská výuka totiž předpokládá, že žák nemá být pouze pasivním příjemcem hotového historického výkladu. Má se učit rozlišovat mezi pramenem a jeho interpretací, porovnávat různé typy svědectví, vnímat jejich kontext a chápat, že historické poznání nevzniká tím, že autoritativní instituce předloží jediný správný závěr, který je následně třeba reprodukovat. Učebnice navíc nebyla žádným materiálem stojícím mimo vzdělávací systém. Ministerstvo školství jí udělilo schvalovací doložku a následně se zabývalo také podnětem, který zpochybňoval její obsah. Po odborném posouzení ministerstvo neshledalo důvod k odebrání schvalovací doložky. To je důležitá skutečnost, kterou nelze při hodnocení celé kauzy přehlížet.

Neznamená to samozřejmě, že učebnice nesmí být kritizována. Každá historická práce, tím spíše didaktický materiál určený žákům, musí být otevřena odborné kritice. Lze diskutovat o výběru pramenů, konkrétních formulacích, didaktických postupech i o tom, zda některá témata dostala odpovídající prostor. To je legitimní odborná diskuse. Zásadní otázkou však je, zda se tato diskuse vede prostřednictvím odborných argumentů, nebo prostřednictvím institucionální autority a veřejného tlaku.

Právě tady se podle mého názoru dostáváme k podstatě celého problému. ÚSTR naznačuje, že v učebnici navrhovaný způsob práce s historickými prameny je problematický proto, že neposkytuje dostatečně jednoznačný obraz československého socialismu. Jenže historické poznání nemůže spočívat v tom, že žákům předložíme předem připravený hodnotový závěr a následně jim k němu vybereme odpovídající prameny.

Jsem navíc přesvědčená, že je nezbytné odmítnout redukci moderních československých dějin na dějiny politických institucí. Československo po roce 1948 představovalo komplexní společnost, která procházela zásadními proměnami vlastnických vztahů, hospodářství, sociální struktury, průmyslu, zemědělství, vzdělávání, zdravotnictví, bydlení, kultury i každodenního života. Tyto procesy nelze z historického výkladu jednoduše odstranit a nahradit je jedinou kategorií – podle ÚSTR zejména represivními nástroji předlistopadového režimu - která má předem určit význam celého období.

Jsem přesvědčená, že v objektivním historickém výzkumu je nevyhnutelné, abychom se ptali po společenských podmínkách a strukturách, v nichž historický vývoj probíhal. Proč měla KSČ po druhé světové válce tak rozsáhlou společenskou podporu? Jakou roli sehrály zkušenosti hospodářské krize, Mnichova, okupace a války? Jak se proměňovaly vlastnické vztahy a sociální struktura? Jaké důsledky měly industrializace, změny v zemědělství, rozvoj školství, zdravotnictví a bytové výstavby? Jak se proměňovalo postavení jednotlivých společenských vrstev a jaké sociální konflikty a rozpory provázely jednotlivé etapy poválečného vývoje?

Právě takové otázky po příčinách, souvislostech a konkrétních společenských procesech jsou základem historického materialismu, tedy marxistické metody poznávání, která se snaží chápat politické a ideologické jevy v jejich sociálním, ekonomickém a historickém kontextu a kterou ÚSTR v textu nepřímo kritizuje prostřednictvím kritiky mého členství v KSČM.

Z mého pohledu je také problematické zacházet s celým obdobím let 1948 až 1989 jako s jediným homogenním historickým blokem. Československo se v průběhu těchto desetiletí proměňovalo a jednotlivé etapy měly vlastní charakter, problémy, konflikty, společenské priority i způsob fungování institucí. Jiná byla situace v poválečných padesátých letech, jiná v období společenských změn šedesátých let a jiná v letech před restaurací kapitalismu v listopadu 1989. Historické poznání musí být schopno tyto rozdíly zachytit.

Badatelská výuka může mít v tomto ohledu významný didaktický potenciál. Žák, který dostane pouze hotový výklad, se může naučit reprodukovat určitý závěr. Žák, který pracuje s prameny, se naopak učí ptát, odkud dané tvrzení pochází, kdo je jeho autorem, v jakém kontextu vzniklo, co nám říká a co naopak říci nemůže. Učí se také rozlišovat mezi samotnou historickou skutečností a interpretací této skutečnosti. Právě takové schopnosti jsou základem kritického myšlení.

Považuji za velice problematické a ve výsledku pokřivující obraz naší národní historie, že jedna konkrétní instituce získává zvláštní postavení při určování hranic legitimního výkladu minulosti. Odborná autorita totiž není totéž co autorita institucionální. To, že určitá instituce disponuje odbornými pracovníky, archivními materiály, veřejnými prostředky a státní podporou ještě neznamená, že její interpretace musí být automaticky považována za jedinou legitimní. Odborná autorita se musí potvrzovat kvalitou argumentace a otevřeností kritice. Historie není vlastnictvím žádného ústavu. Je předmětem vědeckého výzkumu, odborného sporu a společenské interpretace. Zdá se ale, že pod vlivem tlaku Ústavu pro studium totalitních režimů se šíře možných závěrů redukuje, a to zejména sílící autocenzurou badatelů, majících obavy z postihu za režimu nepohodlné výstupy své práce.

Právě proto považuji za důležité diskutovat také o samotném postavení Ústavu pro studium totalitních režimů. Výzkum moderních dějin přirozeně patří do otevřeného akademického prostředí univerzit a Akademie věd. Vzdělávací otázky mají být řešeny odbornými pedagogickými institucemi a Ministerstvem školství. Archivní materiály mají být spravovány profesionálními archivními institucemi. To jsou oblasti, v nichž lze vytvářet odborné kapacity bez toho, aby jedna specializovaná státní instituce získávala výsadní postavení při utváření veřejného obrazu minulosti a navíc za tímto účelem čerpala veřejné prostředky.

Případ učebnice Soudobé dějiny je proto důležitý i nad rámec samotné knihy. Ukazuje, jak citlivé je propojení historie, vzdělávání a veřejné politiky. Ukazuje také, že otázka historické interpretace není pouze otázkou toho, jaké události do učebnice zařadíme, ale také jaké otázky žákům dovolíme klást. Pokud chceme, aby mladí lidé skutečně rozuměli moderním dějinám, nestačí jim pouze předkládat hotové hodnotící soudy. Musíme je naučit pracovat s prameny, rozpoznávat argumenty, porovnávat interpretace a především hledat společenské příčiny historických procesů. Takový přístup přece nevede k idealizaci minulosti, jak se ÚSTR snaží tvrdit. Stejně tak ale nemůže být jeho cílem její démonizace. Smyslem historického poznání je minulosti porozumět v její konkrétnosti, rozporech a historických souvislostech.

A proto je podle mého názoru skutečný spor o učebnici Soudobé dějiny především sporem o to, zda má být mladá generace vedena k samostatnému historickému myšlení, nebo k přijímání předem stanovených interpretací. Pokud se současný režim chce zaklínat nutností kritického myšlení, musí být připraven připustit i takové otázky a interpretace, které nezapadají do jím prosazovaného politického obrazu minulosti.

Výklad dějin proto nemůže patřit jedné instituci. Historie musí zůstat otevřeným polem odborného poznání, kritického myšlení a vědecké diskuse. A právě proto se musíme ptát nejen na to, co se v minulosti stalo, ale také proč se to stalo, jaké společenské síly tento vývoj utvářely a proč některé interpretace minulosti získávají v současnosti větší institucionální prostor než jiné.

Takový přístup v žádném případě není relativizace dějin, ale požadavek na jejich skutečné poznání. A v tom nám zrušení zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů významně pomůže.