"Jednota, solidarita, disciplína" - bez marxismu jen plácnutí do vody

Co se můžeme naučit od vietnamských komunistů a proč se bez návratu k teoretickému studiu marxismu-leninismu neobejde ani české komunistické hnutí.

Zahraniční cesta do Vietnamské socialistické republiky, kterou v polovině srpna realizoval předseda KSČM Roman Roun, má ambici být údajně prvním krokem "v nové zahraničněpolitické linii KSČM", jak jsme se dozvěděli z doprovodné tiskové zprávy. Tato cesta však nejenže, má "otevřít novou kapitolu zahraniční politiky strany", ale zároveň vnesla na stranickou půdu trojici hesel, jenž se vzhledem k četnosti, s jakou se objevují ve vyjádřeních předsedy Rouna, jeví jako naprosto zásadní. Komunistická strana Vietnamu, dle jeho slov, spojuje svou politickou a organizační sílu s principy jednoty, solidarity a disciplíny. Ty do značné míry odpovídají na základní otázku, před kterou stojí každá komunistická strana: jak přeměnit společné přesvědčení v organizovanou sílu schopnou měnit společenské poměry. Vietnamskou zkušenost ale samozřejmě nelze mechanicky přenášet do České republiky. Historické podmínky, postavení komunistické strany i její vztah ke státní moci jsou odlišné. Přesto nám tato trojice principů nabízí podnět k zamyšlení nad stavem KSČM, její ideovou orientací a budoucností českého komunistického hnutí. Nejde přitom o žádné nové pojmy. Patří k tradicím dělnického a komunistického hnutí. Otázkou tedy je, proč se ve stranické diskuzi vynořují teprve teď a jaký obsah si do nich kdo promítá.

Česká zkušenost a role komunistické strany

Režim v České republice je kapitalistický. Pracující lidé vytvářejí hodnoty, jejichž rozdělování nemají plně ve svých rukou. Dostupnost bydlení stále více ovlivňuje vlastnictví a spekulace, zaměstnanci jsou vystaveni tlaku na výkon a nejistotě, veřejné služby zápasí s nedostatkem zdrojů a sociální problémy bývají vydávány za individuální selhání jednotlivců. Právě zde se ukazuje smysl komunistické politiky, která nemá pouze zmírňovat nejviditelnější následky kapitalismu, ale vysvětlovat jejich příčiny, spojovat lidi se společnými zájmy a usilovat o změnu společenských vztahů, které tyto problémy reprodukují. Pokud má KSČM takovou úlohu plnit, nestačí jí marketingově vycizelovaná volební hesla, obětavost členské základny, organizační změny ani zatvrzelá "nekompromisnost" předsedy. Potřebuje jasnou ideovou orientaci, živý vztah k pracujícím a schopnost převádět společně formulované politické cíle do každodenní praxe. Právě zde mohou být jednota, solidarita a disciplína důležitými principy. Aby však nebyly jen dobře znějícími hesly, musíme správně rozumět jejich obsahu. Jednota že musí vyrůstat ze společného pochopení společenských rozporů a politických cílů, solidarita musí mít konkrétní třídní obsah a disciplína musí být založena na vědomé odpovědnosti za společnou věc. Ovšem k takovému porozumění nemůže dojít pouhým převzetím cizích zkušeností ani opakováním nadiktovaných pouček. Vyžaduje důkladné studium a tvořivé uplatňování marxismu-leninismu, který nám umožňuje analyzovat společnost v jejích souvislostech, rozpoznávat příčiny jejích rozporů a hledat cesty k jejich překonání. Zkusme se tedy marxistickou optikou zamýšlet nad definicí výše zmíněných pojmů jednota, solidarita, disciplína tak, abychom s nimi mohli při budování naší stranické organizace a tvorbě její politiky společně pracovat.

Jednota v jednání, svoboda diskuse a kritiky

Jednota patří k základním předpokladům existence a politické síly komunistické strany. Její skutečný význam však nespočívá v tom, že členové veřejně opakují stejné formulace nebo při jednáních vymlčují nepříjemné otázky, aby se vyhnuli názorové konfrontaci. Právě marxismus nás učí zkoumat skutečnost v jejích souvislostech, rozpoznávat rozpory a hledat jejich příčiny. Pro komunistickou stranu z toho vyplývá doslova povinnost vést ideový zápas, diskutovat o taktikách i strategii a otevřeně hodnotit vlastní politiku. Ostatně bez kritiky a sebekritiky se organizace nedokáže poučit z porážek ani rozpoznat chyby, které ji oslabují. Jednota tedy znamená schopnost hledat společné řešení na základě teorie, programu a demokratického rozhodování, dokázat přijmout odpovědnost za společný postup a současně nepovažovat každou kritickou připomínku za osobní útok.

Pro KSČM je tato otázka zvlášť důležitá. Je třeba si uvědomit, že samotné zachování komunistického názvu ani deklarovaná hrdost na komunistickou identitu, ačkoliv jsou navýsost důležité, ještě nezaručují ideovou jednotu. Rozhodující je, zda máme společné porozumění současnému kapitalismu, třídním zájmům, charakteru politického boje a cestám k socialismu. Skutečná jednota tedy vzniká kolem společného cíle, vyžaduje ideovou práci a otevřenou diskusi.

Od solidarity k organizovanému boji

Marxistické pojetí solidarity vychází z poznání společných zájmů pracujících a z potřeby organizovat jejich sílu. Jednotlivec může obtížně čelit zvůli zaměstnavatele nebo rostoucímu nájmu. Organizovaní lidé však mohou společně prosazovat změny, které přesahují možnosti individuálního řešení. Komunisté mají pracujícím naslouchat, pomáhat s řešením jejich problémů, ale současně musí vysvětlovat společenské příčiny jejich situace. Právě v tom spočívá rozdíl mezi politikou, která pouze (a v posledních letech zoufale neúspěšně) sbírá hlasy, a politikou, která buduje kolektivní sílu zdola.

Solidarita zároveň vyžaduje spolupráci s odbory, občanskými iniciativami, mírovým hnutím a dalšími organizacemi, kde je možné vytvářet prostor pro společný postup v konkrétních otázkách. Komunisté mají přinášet vlastní analýzu, zkušenost a politickou perspektivu. Jejich úkolem není pouze deklarovat soucit s lidmi v nouzi, podporovat charitu a vyjadřovat nespokojenost, ale pomáhat jí získat organizovanou a společensky účinnou podobu. Solidarita musí překonávat izolaci jednotlivců a zároveň posilovat vědomí, že jejich problémy nejsou vždy jen soukromou záležitostí. Bez této proměny zůstane sociální nespokojenost roztříštěná a snadno využitelná silami, které její příčiny nemají zájem odstranit.

Disciplína vyrůstá z přesvědčení

V současné společnosti, kde se někdy zaměňuje osobní svoboda za odmítání jakékoliv odpovědnosti, může slovo disciplína vyvolávat negativní dojem. Pro politickou organizaci je však nezbytná. Disciplína znamená pravidelnou práci, plnění přijatých úkolů, odpovědnost za svěřené funkce a ochotu podřídit osobní ambice společně stanoveným cílům. A proto vyžaduje velkou dávku osobní skromnosti, pokory, sebekontroly a respektu k práci druhých. Naopak nesmí být pouhou poslušností vůči funkcionářům nebo zaslepeným následováním rozhodnutí, tím méně pramenícím z pohodlnosti nebo z nechuti konfrontovat své názory. To by bylo popřením tvůrčího a kritického přístupu, který marxismus vyžaduje.

Demokratický centralismus, na jehož základě komunistická strana funguje, musí spojovat demokratickou účast na tvorbě rozhodnutí s odpovědností za jejich uskutečňování. Kritika a sebekritika pak musí být vnímány jako prostředek rozvoje organizace. Disciplínu je třeba vnímat jako organizovanou odpovědnost za společně vydiskutované a přijaté rozhodnutí, ne jako samoúčelnou přísnost.

Bez marxismu zůstávají jen prázdná slova

Jednota, solidarita a disciplína tedy nejsou zázračné formule, jejichž pouhé deklarování zajistí politickou sílu komunistické strany. Vyžadují poctivé studium, pochopení, aplikaci v každodenní práci. Pro KSČM z toho jednoznačně vyplývá potřeba vrátit marxismus-leninismus do centra ideové, politické i organizační práce jako teoreticko-metodologický základ pro analýzu kapitalistického výrobního způsobu, třídních antagonismů a materiálních zájmů jednotlivých společenských skupin. Bez takové analýzy české společnosti nelze formulovat odpovídající politickou strategii, pochopit souvislost mezi bezprostředními požadavky pracujících a perspektivou socialistické přeměny společnosti ani určit, jakou úlohu má komunistická strana v tomto procesu hrát.

Rozhodující proto není, jak často hesla o "jednotě, solidaritě a disciplíně" zaznívají od pultíků na jednáních, ale jaký konkrétní politický obsah jim přisuzujeme. Kolem jakého programu se sjednocujeme? Jaké třídní zájmy solidaritou vyjadřujeme a prosazujeme? Z jakého ideového přesvědčení vychází naše disciplína a k jakým společným cílům směřuje? Prozatím ale KSČM uvízla v rituálním opakování frází z dovozu, jejichž obsah na stranické půdě nebyl jejich propagátory ani naznačen. Dokud KSČM nenahradí rituální papouškování hesel marxistickou analýzou a důslednou orientací na socialistickou přeměnu společnosti, bude místo organizování sil k překonání kapitalismu pouze přihlížet vlastnímu politickému a ideovému rozkladu.

Jako historický optimista ale věřím, že nic není ztraceno a spolu s Antoniem Gramscim vyzývám komunisty: "Vzdělávejte se, protože budeme potřebovat veškerou vaši inteligenci. Probuďte se, protože budeme potřebovat veškeré vaše nadšení. Organizujte se, protože budeme potřebovat veškerou vaši sílu."